Zatopená láska

Spisovatelka Saša Sandras má na svém kontě nejen řadu dětských knih, dvě knihy pro dospělé a je také spoluautorkou facebookové stránky Tři věty. A právě na projekt Tři věty bude navazovat její další plánované kniha. Většina publikovaných příspěvků o třech větách je inspirovaný skutečným pestrým zážitkem. Zde je jeden příklad příspěvku o třech větách a celého příběhu:

Tři věty: Po zamrzlé hladině se vydalo procesí lidí ke kostelíčku. Téměř po čtyřiceti letech se zde míjí muž se ženou, kteří na tomto místě prožili svoji první lásku. Ona neví, že krátce na to emigroval do Kanady, on se až v roce 1990 dověděl, že jí jeho dopisy nemohly dojít, neboť se nad vesnicí uzavřela vodní hladina.

Zima, jaksepatří. Šedá obloha plná sněhu jen občas propustí sluníčko, které rozzáří stromy, keře i rákosí plné krajek. Po zamrzlé hladině se prohání bruslaři, běžkaři a spousta lidí se vydala jen tak, na procházku. Většina z nich míří ke kostelíčku. Všichni se radují z krásného dne. Jsou tu celé rodiny i s pejsky, zamilované páry, party přátel, spousta fotografů, starší dvojice, jen ona jde sama. Co chvíli se zastaví a rozhlíží, jako by někoho nebo něco hledala. Po letech přijela se zájezdem do míst svého mládí. Je zasmušilá, myslí jí táhne příběh jejího života.

Tady bydleli Maškovi, tam jsem chodila do školy, možná o pár metrů dál, kdo ví. Jen kostel zůstal, němý svědek setkání s mojí první láskou. Láskou, na kterou nemohu zapomenout. Zavzlyká a z očí se jí spustí slzy.

„Paní, já vám pomoct, něco potřebovat?“
Zvedne hlavu a podívá se na kluka, který ji oslovil špatnou češtinou. Zatočí se jí hlava, otevře pusu a sune se k zemi. To je on! Kluk ji na poslední chvíli zachytí a ona nedokáže odvrátit pohled z jeho tváře. Je to on! Ale kde se tu vzal? Hlavou ji proletí, že se asi zbláznila. Ke klukovi přiběhne jeho otec.
„Paní, je vám zle? Jsem lékař.“
„Ne, děkuji, jsem v pořádku, to byly jen vzpomínky.“
Dívá se z otce na syna a nechápe to. Otce nezná a syn je její milý. Vlastně byl její milý, před téměř čtyřiceti lety. Dívá se na jeho tvář a touží ji pohladit, ale copak může?
„Paní, projíždíme tady a na internetu jsme našli, že sem přiletěli hosté z daleké Antarktidy. Víte o tom něco?“
Neodpovídá, jen se dívá muži do tváře a nic. Není to ten, kterého milovala. Nemohl se tolik změnit. Neměl jizvu na tváři, byl štíhlý, veselý, byl vyučený, nestudoval medicínu. A hlavně mu chybí ten poťouchlý úsměv, ten pohled, jak se na ni dívá jeho syn. Co se to se mnou děje? Nemá dcera nakonec pravdu? Pořád mluví o převtělování. Pro ni by bylo vysvětlení jednoduché. To už stojí na zamrzlé ploše nádrže sama. Pán s mladou ženou si povídají a odcházejí. Jen jejich syn se za ní otočí, zamává a na tváři má úsměv, který tolik milovala.
Podívá se směrem ke kostelu. Je na malém ostrůvku a je hodně zchátralý. Raději tam nepůjdu, všude bych ho viděla. Nějak mi není dobře, vrátím se do restaurace za dcerou, ať nedopadnu, jako můj děda. Ten dostal infarkt v okamžiku, kdy se dověděl, že jeho vesnice bude zatopena. Nebyl jediný, kdo se s tím nedokázal vyrovnat. Staří lidé to nesli těžko, soused spáchal sebevraždu. Vesnice byla zlikvidovaná i přes odpor obyvatel na základě rozhodnutí tehdejších stranických orgánů z důvodu výstavby vodního díla. Obyvatelé byli vyplaceni, dostali byt nebo pozemek ke stavbě rodinného domku v sousední obci. Žádné demonstrace se nekonaly, V době jejího mládí nebylo něco takového možné. Komunisté vládli pevnou rukou. Strženo bylo přes sto domků, ve kterých žilo zhruba pět set lidí. Díky úsilí památkářů zůstal z vesnice zachovaný alespoň kostel. Dnes stojí na malém ostrůvku uprostřed nádrže.

Na hladině ubylo lidí, začalo se smrákat. Kluk s poťouchlým úsměvem ji nešel z mysli. Byl přibližně ve věku Honzy, když ho poznala. Psal se rok 1973. Jí bylo šestnáct a Honzovi osmnáct let. Žil s mámou v Praze. Na Moravě měl ve vedlejší obci tetu, která žila sama. Od svých deseti let za ní o prázdninách vždy na měsíc jezdil. Byl vyučený a od září měl nastoupit do práce. Jezdil nejen za tetou, ale i svým koníčkem, ornitologií. Když nad tím teď uvažuji, ornitologii poslední prázdniny zanedbával, protože trávil většinu času s ní. Ukázal jí svá oblíbená místa, o kterých neměla do té doby ani ponětí. Projížděli na lodičce lužním lesem a pozorovali dalekohledem jejich obyvatele. Hodně si povídali. Kromě divokých jízd na motorce byl Honza na svůj věk vážný a zodpovědný.

Poprvé ho viděla na diskotéce, kam přijela za kamarádkou. Ještě se ani nerozhlídla a pozval ji na parket. Trochu se styděla, kluka neznala a v páru se na diskotéce tančilo zřídka. Kdo chtěl, šel na parket a skákal, jak se mu líbilo. Přešlapovali na místě a on se jí zeptal odkud je, že ji ještě nikdy nepotkal. Voněl kolínskou, a když se mu podívala do očí, byla ztracená. Ke kamarádce se už nevrátila.

Domluvili se, že se příští den setkají ve dvě před kostelem. Scházeli se potom denně. První dny spolu byli dvě, tři hodiny, po páté odjížděl za tetou a i ona musela být doma na večeři. Tři hodiny jim brzy přestaly stačit. Začali hledat cestu, jak se vidět víc. Dopoledne to možné nebylo, oba měli své povinnosti a tak se začali scházet po večeři. Doma se většinou vymluvila, že jde za kamarádkou a bude do deseti doma. Kamarádku z městečka rodiče znali, tak nic do té doby, než se jich sousedka zeptala, s kým jejich dcera chodí, neřešili. Potom jim musela Honzu představit. Když táta zjistil, že je tu jen na prázdninách, pomáhá staré tetě a zabývá se ornitologií, prošel. Jen musela být včas doma. Mamince se nelíbil Honzův poťouchlý úsměv, říkala, že nevěstí nic dobrého a na chození s klukem mám čas. Musela slíbit, že budou jen kamarádi. To bylo v době, kdy se na lodičce líbali a on líbal krásně. Jednou jí začal při líbání hladit prsa. Bylo to příjemné, byla jako ve snu.

Vzpamatovala se, až jí ruku strčil do kalhotek. Rychle se od něj odtáhla a řekla, že to ne. Od kamarádek věděla, že pokud dovolí hned sex, kluk se víckrát neukáže. Nechtěla o Honzu přijít a zároveň si uvědomila, že ji maminka před vážnou známostí varovala. Honza se jí zeptal, jestli ji smí jen líbat a hladit po prsou. I když mu to potvrdila, ten den se jí už nedotknul.

Začal jí vyprávět svůj životní příběh. Čišela z něj nenávist ke komunistům. Zatrnulo ji, jestli neví, že její táta je také komunista a proto rychle řekla: „Můj děda komunisty také nesnáší.“ A byla to pravda. Pokud doma probíhaly nějaké hádky, bylo to vždy mezi dědou a tátou o politice. Maminka v partaji nebyla a snažila se svého tátu i manžela krotit. Honza se jí svěřil, že chtěl studovat veterinu, ale díky kádrovému posudku se nedostal ani na gymnázium. Jeho táta s jeho starší sestrou emigrovali v roce 1968 do Kanady. Od té doby byla rodina bez spojení, aby maminka neměla v práci oplétačky, nebyla hlídaná a byla nějaká šance, že se jim podaří za tátou a sestrou odletět. Honza snil o cestě za tátou, učil se anglicky, což byla v té době výjimka. Jelikož nedostal příslib ani do Jugoslávie, věděla, že nemá možnost se do Kanady dostat a byla tomu ráda. Honza se jí svěřil, že za celou dobu odloučení je jen jednou navštívil pro ně neznámý člověk a předal dopis od táty a odvezl jejich dopis tátovi.

Druhý den jí Honza řekl, že on zná její rodiče, ale ona jeho tetu ne, tak že by za ní mohli zajet. Bylo vidět, že teta má Honzu moc ráda, hned jí řekla, co všechno Honza v domku opravil, že posekal trávu, otrhal broskve a pomohl jí je zavařit. Také, že poslední dva roky jen on uklízí podkroví, ona se už bez berlí neobejde a do patra se nedostane.
„Jestli máš ráda ptáky, běž se tam podívat, Honzík má stěnu plnou fotografií ptáků. Půjdu si lehnout, jsem unavená a bolí mě kyčel.“
Honza mě odvedl do podkroví. Jeho pokojíček byl opravdu plný fotek ptáků. Brzy jsem přestala vnímat, co mi o nich říká a toužila jen po líbání. Nevím, jestli to Honza poznal a ani nevím, jak se to stalo, a leželi jsme spolu na posteli. Mazlili se a já se nebránila, ani když mi sundal tričko a začal mě líbat prsa a cumlat bradavky. Byla jsem v sedmém nebi, nikdy dřív jsem to nepoznala. Do reálu jsem se dostala, až když se zeptal, jestli beru antikoncepci. Když jsem řekla že ne, objevil se mu na tváři poťouchlý úsměv a řekl, že se musí jít podívat za tetou, že ho volala.
„Oblékni se a přijď za námi.“
Neslyšela jsem, že by teta Honzu volala, možná jsem to nevnímala. V každém případě, když jsem sešla dolů do kuchyně, seděl tam sám a řekl, že mě odveze domů. Moc nemluvil, na rozloučení mi nedal ani pusu a já nevěděla, proč se na mě zlobí. Zeptala jsem se ho na to a on mi řekl, že si uvědomil, že za týden už spolu nebudeme.
„A co zítra?“ zeptala jsem se.
„Přijedu pro tebe ve dvě, ahoj.“
Druhý den mě odvezl přímo k tetičce. Pozdravily jsme se, zeptal se jí, jestli něco nepotřebuje, a šli do podkroví. Hned jak za námi zaklaply dveře, mě vzal do náručí a odnesl do postele.
„Mám tě rád, budu za tebou z Prahy jezdit, nemůžeme už ztrácet čas, budeme se do konce prázdnin jen milovat. Nemusíš se bát, že přijdeš do jináče, koupil jsem kondomy.“
Kamarádka mi říkala, že první sex je bolestivý, trochu jsem strach měla, ale mazlili jsme se tak něžně, že ani nevím, jak se ocitl ve mně. Nebolelo to, ale nic zázračného to nebylo. Všechna další milování byla vášnivá a krásná, že ještě teď při vzpomínce na ty chvíle se mi zavírají oči a cítím tlak v podbřišku. Milovali jsme se v každém okamžiku, kdy to bylo možné.

Když odjížděl, brečela jsem a myslela, že to bez něj nevydržím. Co jsem ale mohla v šestnácti letech dělat? Psali jsme si každý týden a občas jsem šla na poštu a volala mu. Doma jsme telefon neměli, mobily nebyly. Dnes by bylo vše jednodušší, byli bychom spolu na facebooku a skype, tak jako dcera se svým novým přítelem.

Honza přijel až na Boží hod a zůstal u tety do Nového roku. Společně jsme u ní uklidili a odešli do podkroví. Tetička celé dny ležela, jen došla do kuchyně na jídlo. Byla vyhublá a bylo vidět, že jí není dobře. Honza to volal mamince. Ta další den přijela a vzala sestru k lékaři. Lékař doporučil denní péči, tedy LDN a upozornil, že chvíli potrvá, než bude volné místo. Honzova máma se domluvila se sousedkou, bývalou zdravotní sestrou, že se o sestru, než se dostane do LDN postará. Ten den jsem se s Honzou neviděla a jeho mámu nepoznala. Ostatní dny jsem celé trávila s Honzou. Rodiče už byli srozuměni, že s Honzou chodím, a i když se jim to moc nelíbilo, nic proti tomu nenadělali.

I když jsme s Honzou byli jen pět dnů, které hrozně rychle utekly, nepromarnili jsme ani minutu. Hned ráno pro mě Honza přijel, odvezl mě k tetičce, připravili jsme oběd, pokud jsem něco nedovezla z domova, naobědvali se s ní a šli nahoru na pokoj. Milovali se a plánovali budoucnost. Vlastně jsme jen řešili, jak to udělat, abychom spolu mohli být častěji. Řešení to nemělo. Já musela chodit do školy, on do práce, a neměl tolik peněz, aby za mnou mohl jezdit každý víkend. Jednou za měsíc bylo maximum. Honza nebyl v práci spokojený, chtěl být veterinářem, snažil se tedy o večerní studium gymnázia, ale marně. Dopoledne na silvestra jsme poprvé vyrazili do okolí. Všude ležel sníh, my se koulovali, stavěli sněhuláka a řádili jako malé děti. Na chvíli jsme zapomněli na nemocnou tetu i na zítřejší odjezd Honzy. Na oběd pozvali Honzu rodiče k nám a ptali se ho, zda to myslí se mnou vážně. Dnes je mi to k smíchu, ptát se devatenáctiletého kluka, zda to myslí po pětiměsíční známosti s šestnáctiletou dívkou vážně. Honza je ale ujistil, že ano, a až dostuduji, že si mě vezme. Odpoledne jsme odjeli do městečka. Vzhledem k tomu, že byl silvestr, dovolili mně rodiče, že mohu přespat u kamarádky a přijet domů až na Nový rok. Mysleli si, že jdeme s kamarádkou a jejím klukem na silvestra do kulturního domu. Nevěděli, že budu trávit silvestra jen s Honzou u něj v podkroví. Byla to naše první společná noc a byla nezapomenutelná. Honza byl kluk, se kterým jsem chtěla být celý život.

Potom za mnou Honza jednou za měsíc jezdil a to i když zemřela jeho teta. Tehdy jsem mu řekla, že by se mohli s maminkou přestěhovat do jejího domku, ale on mi řekl, že maminka nechce opustit práci a kamarádky v Praze a on zase nemůže opustit maminku, že by to sama nezvládla.

Měsíc před letními prázdninami za mnou Honza nečekaně přijel. Byli jsme spolu celý víkend v domku jeho tety. Rodiče o tom nevěděli, mysleli si, že jsem jela na chatu s kamarádkou. Celou dobu jsme byli jen v domku, aby nás nikdo neviděl. Honza mi řekl, že maminka musí domek prodat, aby měli nějaké peníze, a on nám na prázdniny koupil dovolenou na chatě v horách.

Rodičům jsem řekla, že nás tam bude víc a budou tam s námi i rodiče jedné dívky. Honza byl celou dobu posmutnělý, tak jsem ho neznala a nedostala z něj proč. Stále mě ubezpečoval, že mě miluje, že i kdyby se něco stalo, nic to na naší lásce nezmění a že udělá vše pro to, abychom spolu mohli po mých studiích žít. Nechali jsme se vyfotografovat, abychom měli památku na naši první dovolenou. Tu fotku mám schovanou dodnes. Chodili jsme na túry, před chatou hráli badminton, večer opékali špekáčky, ale nejvíc času jsme promilovali. Před odjezdem z chaty, po našem posledním milování Honza řekl, že pro mě něco má. Z batohu vytáhl krabičku a v ní byl zásnubní prstýnek. Vyvedlo mě to z míry.
„Honzo, měl bys o moji ruku požádat mé rodiče, nebo jim alespoň řekneme, že jsme se zasnoubili.“
„Peťo, je to jen mezi námi, moje máma to také neví. O tvou ruku požádám před svatbou.“
Potom, co jsme přijeli domů, jsme společně zašli na hřbitov za jeho tetou. Když jsem se ho ptala, kdy přijede, řekl, že ještě neví, že si napíšeme.
„Máš mě ráda?“
Zatím jsem vždy při loučení plakala jen já, teď měl v očích slzy i on. Kývala jsem hlavou, hlas mi selhal, on mě letmo políbil, nasedl na motorku a odjel.
To bylo naše poslední setkání. Ještě mi přišly tři dopisy a potom se navždy odmlčel. Můj dopis se vrátil jako nedoručitelný.

Když jsem po dvou měsících každodenním pláčem přiměla rodiče, aby se mnou zajeli do Prahy a vyhledali adresu na kterou jsem Honzovi psala, jeho jméno jsem na zvoncích nenašla. Zazvonila jsem na paní v přízemí a zeptala se na něj.
„Nikdo takový tady nebydlí,“ práskla mi dveřmi před nosem.
Táta začal nadávat, že to čekal, že se mu kluk vůbec nelíbil a že mám na něj rychle zapomenout. Jednou večer jsem ho slyšela, jak říká mamince, že Honza je gauner, který mě jen vodil za nos a že je štěstí, že jsem neotěhotněla. Dodnes nevím, co se stalo, ale Honza gauner určitě nebyl. Možná, že emigroval, ale proč mi nenapsal?

„Tati, kolik ti bylo, když jsi tady byl naposledy?“
„Devatenáct.“
„Potom jsi emigroval?“
„Ano a tvoji babičku chytili na hranicích, poslali do kriminálu a tam zemřela. Já se zachránil a čekaly mě tři hodně těžké roky, než jsem se dostal do Kanady za tátou.“
„Měl jsi tady kamarády?“
„Jen mezi ornitology do doby, než jsem poznal ji.“
„Koho?“
„Peťu, moji první velkou lásku.“
„Nepojedeš se za ní podívat?“
„Jel bych, ale nevím kam.“
„Proč jsi ji nenapsal, že sem přijedeš?“
„A kam? Její dům je pod vodní hladinou.“
„Vy jste si po emigraci nepsali?“
„Podařilo se mi jí jednou napsat ze sběrného tábora. Potom jsem ji psal až z Kanady. Víc jak rok, dvakrát za měsíc a žádná odpověď. Možná, že se k ní mé dopisy nedostaly, byl tady totalitní režim.“
„Co to je?“
„Někdy ti to povím, buď rád, že žiješ v Kanadě.“
„Jsou tady sto let za námi, ale zase tak hrozné mi to nepřipadá.“
„Uvolnilo se to po revoluci. V roce 1990 jsem se dovolal na úřad do hlavního města Prahy a dověděl se, že rok po mé poslední návštěvě začali vesnici, kde žila Petra vylidňovat. Za další dva roky se začalo s bouráním a byla zrušena pošta. Takže ji mé dopisy nemohly dojít, ani kdyby je nezabavila policie. Dva roky před revolucí byla vesnice zaplavená. Bez adresy jsem ji nemohl najít, mohla být už vdaná, mít jiné jméno.“
„Tati, proto ses tak pozdě ženil? Stále jsi na ni čekal?“
„Mámě to neříkej, nepochopila by to. Kdo tady nežil, nemůže nic z toho, co se tady dělo pochopit.“
„Všiml jsem si, že sis u kostelíku prohlížel ženy, hledal jsi ji ?“
„Hledal jsem místo, kde bydlela. Ji bych po čtyřiceti letech stejně nepoznal. Byla tehdy tak krásná a mladá.“
„Kolik jí bylo?“
„Tak jako teď tobě, šestnáct.“
„Tati, nespadlo ti něco do oka?“
„Asi nějaká muška. „Tak pojď … mamince to bude v restauraci už dlouhé.“

Jsi 741. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Nechceš zde reklamu napořád jen za 70 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.