Vznik Pohádek o čarodějích

Dlouhá léta se mi nedařilo uspět na nakladatelském kolbišti. Zhruba před pěti lety jsem dostala dosti pochybnou radu, že musím začít psát povídky, posílat je do soutěží a, ehm, vítězit. Z naprostého zoufalství jsem se rozhodla tento postup vyzkoušet.

Prvním problémem bylo napsat povídku. Nemám tento útvar ráda ani jako čtenářka. Když je napsaná špatně, následuje opravdu rychlá smrt a člověk akorát lituje času, který nad textem strávil. Není prostor pro případnou nápravu. Horší je však situace, kdy je povídka skvělá. V takovém případě se zamiluji do hrdinů, zaujme mě téma či zápletka, a musím se s nimi nechutně brzy rozloučit.

Navíc jsem osoba schopná i anekdotu rozvinout do epické šíře. Zkratky a hutné pointy mi nejsou blízké.

Hrabala jsem onehdy listí na zahradě a čerstvý vzduch s božskou prozřetelností vyvolaly gejzír inspirace. Napíšu nějaké povídky. Cha, to přece dám! Ale dohromady budou tvořit ucelený příběh. Osudy hrdinů se budou proplétat a nakonec dojdou ke společnému vyústění.

Napsala jsem Čarodějova učně, Kostěje Nesmrtelného, Hvězdopravce a Magický artefakt. Námět na posledně jmenovanou povídku mi ležel v hlavě dlouho a byla jsem ráda, že jej mohu použít. Kostěj se vyklubal sám, když jsem četla klasickou ruskou předlohu a rvala si obarvenou hřívu nad nesmyslnými logickými nesrovnalostmi. V Hvězdopravci jsem implantovala Othellovi/Orinovi mozek do hlavy. Do soutěže jsem poslala všechny čtyři kousky najednou. Nejvýše (zhruba v polovině žebříčku) se umístil právě Kostěj. Není to povídka nejlepší, ale splňuje důležité pravidlo. Každý hit totiž musí obsahovat nápěv z jiné známé písně.

Do Kněžny ze Zahiry jsem promítla sen o druhé šanci. Malíř mi hodně sklouzl do pohádkové říše, přičemž jsem použila překvapivou skutečnost, kdy nejméně sympatičtí umělci ze sebe vydávají nejzářivější poklady. Věřte, například o mé přátelství byste nestáli. V Popravě jsem rozvedla svůj oblíbený citát B. Russela.

Povídka Měsíc svede hrdiny dohromady a konečně dojde ke slibovanému souboji. Zajímavé je, že mým favoritem byl jednoznačně Akir. Srdce fanoušků si však získala Tamae. Nechápu proč, ta holka mi celou dobu dost lezla na nervy. Jediným vysvětlením může být fakt, že prolévala hrdlem metry piv.

Sbírka byla původně napsána velmi stručným jazykem prakticky v holých větách. Jedna čtenářka se o ní vyjádřila, že nad stránkami úplně slyšela, jak rychle buším do klávesnice. Za roky poflakování na hard disku se však textu podařilo rozkošatět. Navzdory oficiálně proklamovaným zásadám („Škrtat! Škrtat! Škrtat!“) větší množství slov rozhodně přispělo ke srozumitelnosti a čitelnosti Pohádek.

Závěrem chci poděkovat všem dobrým duším, které při mně stály a dosud stojí. Nebudu jmenovat, je vás hodně. Koneckonců Zuzko, Eli, Bazi, Lucko, Míšo, Lubi, Jani, Maruško, Hani, Evi, vy všichni víte, o kom mluvím.

Děkuji režiséru Jakubu Hejdánkovi za velkou míru lásky a práce, které mému dílu věnoval i nakladatelství KKnihy.cz za důvěru.

Více o knize Pohádky o čarodějích

autor článku: Ivana Nováková

Jsi 837. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Nechceš zde reklamu napořád jen za 70 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.