Radka Štefaňáková: Psaní se nedá naučit

Je nesnadné psát o své bývalé dlouholeté kolegyni. Přesto mi to nedá, protože Radka Štefaňáková je nejenom vynikající spisovatelkou, překladatelkou a scenáristkou, ale i člověkem, který má vždy co vyprávět o životě. Jak sama říká, hodně zažila, hodně viděla. Je autorkou třiceti knižních publikací v ČR i zahraničí, televizní a divadelní scenáristkou, novinářkou, překladatelkou.

Je veselá, usměvavá, bezprostřední, komunikativní. A jak se říká, pěkný kus ženské. Léta se specializovala na psaní rozhovorů s osobnostmi u nás i v zahraničí. Říká, že o to méně ráda odpovídá sama na otázky. Podařilo se nám ji ale přemluvit, takže hurá do čtení :-).

Nebudeme předstírat, že se neznáme, takže si budeme tykat. Říkáš, že tvým literárním učitelem byl především slavný romanopisec J.M. Simmel. Můžeš o něm prozradit něco, co čtenáři obvykle nevědí? Učil tě psát? Radil ti jak a co psát?

Myslím si, že psaní se naučit nedá. Neexistuje tedy pro něj žádný učitel. Můžete se naučit lépe nebo hůře techniku psaní, která vám šetří síly při dlouhém psaní u počítače a dává vám jistou obratnost při zpracovávání textu. Učitel vás ale může nadchnout pro určité knihy, autory, divadelní hry nebo literární styly. Nemohu mluvit za jiné, jen za sebe. Rodiče i prarodiče milovali knihy, mezi knihami jsem tedy vyrostla. Každý rok posílám vánoční přáníčko svojí bývalé učitelce ze základní školy, která mne dál popoháněla a motivovala ke čtení a psaní. S Johannem jsem se seznámila v době, kdy už byl starý pán, bylo to řízení osudu, protože jeho knihy jsem dávno podrobně znala a patřil mezi mé oblíbené autory. S přítelem jsme pobývali často na severu Itálie, na rozhraní se Švýcarskem, u jezer, kde měl z druhé strany jezera, ze švýcarské, Johannes vilu. V té době už ale žil pro vyšší věk a obtíže s tím spojené v nedalekém švýcarském penzionu. Nedalo mi to a pochopitelně jsem se s ním setkala. I když ho trápil zdravotní handicap, duševně byl naprosto svěží. Pak jsme si ještě dlouho dopisovali. Díky němu jsem poznala nové autory, nikoliv že by mi říkal, co mám číst, ale zmínil se o svých milovaných autorech, které čte on sám, a mně nedalo, abych si od nich něco nepřečetla. Protože byl nejenom romanopiscem, ale i evropským a hollywoodským scenáristou, dále divadelním dramatikem, dostala jsem se například k dílu Bertolda Brechta, k Schillerovi, měla jsem v ruce i slavné hollywoodské scénáře tamních velkofilmů. Nikdy mi neradil, jak mám psát. Upozornil mě ale na určité pasáže ve svých knihách, takže stačilo nahlédnout na strukturu a styl, jakým píše, na to, jak šetří sílu, jak staví scénáře, jak vede dějovou linku. Výhoda byla v tom, že stejně jako já působil léta jako novinář. Bylo mu vytýkáno, že pracoval i v bulvárních novinách, totéž bylo se mnou, protože moje první zaměstnání bylo v bulvárním deníku Blesk. Málokoho zajímalo, že jsem potom pracovala v řadě dalších médií jiného typu, že jsem vystudovala Karlovu univerzitu a vysokou školu ekonomickou a potom univerzitu ve Spojených státech a specializovala se na literaturu a dramaturgii, včetně klasické dramaturgie v Rusku. Myslím si, že poctivou dramaturgii se nenaučíte jinde než v Rusku :-). Protože pochopitelně čtu rusky i anglicky, i když se nepovažuji za dokonalého ruštináře a angličtináře, pracovala jsem s klasickými ruskými texty v originále. Puškina jsem louskala se slovníkem, protože některé výrazy, básnicky vzletné, mi byly neznámé. Pro spoustu lidí jsem ale zůstala bulvárním novinářem, tak jako Johannes zůstal pro řadu kritiků ziskuchtivým pisálkem, který si účtoval obrovské honoráře za miliony svých knih prodaných po celém světě.

Když si na něj vzpomeneš, co se ti vybaví?

Jeho citáty. Jedna z jeho knih se jmenuje Nikdo není ostrov. Je to původně citát od Hemingwaye, Johannes ho trochu dokreslil. Říkal, že nikdo nejsme ostrov, že každý jsme součástí pevniny, jednoho kontinentu, že nežijeme sami. Musíme si vzájemně pomáhat, jinak civilizace zanikne. Pro mne byl obrovským humanistou, a i když v 60., 70. a ještě 80. letech se proslavil velkolepými mejdany, stal se celebritou v pravém slova smyslu, včetně milostných afér, luxusních hotelů, cestování tryskáči po celém světě. Řekla bych, že to byl nesmírně milý, citlivý a skromný člověk, snad až příliš plachý. Celá jeho rodina zahynula v koncentračním táboře, poslali je do plynu. Po bouřlivých milostných vztazích se oženil a velmi ženu miloval, když podlehla rakovině, nikdy už se znovu neoženil. Vím, že neustále ho pronásledovalo téma smrti a věčného života. S trochou cynismu dával najevo, že je ateista, nevěřící. Já bych ale řekla, že o to víc ve skutečnosti věřil. V jeho takzvaně nejlepším věku, kdy pořádal velkorysé večírky, ujížděl v rychlých autech fotografům a lámal ženská srdce, jsem ho neznala. I ve zralém věku byl ale nesmírně mladistvý, vzdělaný, bystrý, rychle mu to uvažovalo. Projel prakticky celý svět, takže měl značné životní zkušenosti. Protože věděl, že psaní je řehole a pozorně sledoval, že knih se čte stále méně a doba se vyvíjí v tomhle oboru jiným směrem, vybavil mě ještě doporučujícími dopisy pro nakladatele a lidi z oboru, ale nevyužila jsem je. Měla bych dojem, že na něm parazituji. Založila jsem alespoň mezinárodní fanclub, který má už několik set členů z celého světa. Je možné si tu vyměňovat knížky, DVD, články, rozhovory.  Pokud vím, tak všechny jeho knihy byly zfilmované. Každý rok posílám přes Fleurop kytici květin na jeho hrob, nebo svíčky a drobnosti. Jsem v kontaktu s jeho nakladatelem pro německé země a s několika přáteli. Považuji se ale skutečně za žáka a obdivovatele, nikoliv za blízkého přítele. Někdy ale, když píši, zapomenu, co napsal Johannes a co já :-). Způsob vyjadřování, myšlení, používané citáty, slovní obraty, máme podobné. Není to proto, že bych ho chtěla kopírovat, ale proto, že jsme četli stejné věci, prošli podobnými pracovními zkušenostmi, měli podobné záliby a životní osudy. I já jsem prožila poněkud divoké mládí. To hlavní, co mi ukázal, bylo řemeslo. Jako zručný řemeslník musel šetřit síly, protože psal opravdu hodně a věnoval se taky propagačním povinnostem, včetně turné a filmové prezentace svých knih, tudíž musel psát tak, aby to bylo rychlé a efektivní. V tom předběhl dobu. Kritika mu to sice vyčítala, ale čtenáři jeho knihy milovali a dodnes milují. V německy mluvících zemích se stále reprízují jeho zfilmované romány. Jen mě mrzí, že už jsme nenapsali nějakou společnou knížku povídek, jak  jsme plánovali, čekala jsem, že se do toho pustíme, a potom mě náhle zastihla zpráva o jeho skonu. Zůstaly mi jen jeho a moje náčrty. Nedala jsem si vymluvit to, že mu napíši nekrolog pro Lidové noviny. Ne smutný, ale optimistický. Myslím, že tak by to chtěl chtěl. Chtěl se v životě smát, ne brečet.

Ty sama se tedy věnuješ psaní?

Ano. Dlouho jsem řešila problémy po úraze, naštěstí jsem už kompletně fit. Po cca 25leté kariéře v médiích od deníků přes týdeníky, měsíčníky, digitální média, publicistické scénáře pro televizi, knihy, překlady, publikace, které jsem psala jako stínový autor za některé sportovce, politiky nebo umělce, se teď snažím zařídit si své věci tak, abych měla víc času na psaní toho, co opravdu chci. Specializovala jsem se vždy na rozhovory, těch mám za sebou několik stovek, a opravdu mě baví! Mám ráda živý kontakt s lidmi. Miluju totiž život :-).

A co nějaké scénáře nebo dramaturgie?

Na filosofickou fakultu Karlovy univerzity mě kdysi na katedru češtiny a literatury přijali v mimořádném termínu pro údajný výjimečný literární talent. Sebechvála smrdí! Zmiňuji to jen proto, že jsem tehdy v těch cca 20 letech váhala mezi literaturou, dramaturgií na DAMU a na FAMU, kam jsem se také dostala. Nakonec jsem si zvolila klasickou literaturu na FFUK a k tomu pedagogiku s psychologií. Pořád mě ale zajímala dramaturgie a po čase jsem se k ní alespoň v kurzech vrátila. Když byl ještě živ režisér Jan Špáta, chodívala jsem k němu ráda na FAMU na katedru dokumentů. Doporučoval mi hlavně věnovat se i dramaturgii, že mám k ní předpoklady. Osobně si myslím, že je málo slušných dramaturgů a že je výhoda, když autor něco maličko o dramaturgii ví. Nepovažuji se ale za žádného Shakespeara nebo Puškina. Byla bych šťastná, kdybych psala slušně jako J.M. Simmel, abych mu nedělala ostudu, a mohla pokračovat v tom, co mě baví, rozhovory, scénáře. Třeba mě ale život odvane úplně někam jinam. Nikdo totiž nevíme, co přijde, jsme v rukou někoho tam nahoře.

Jsi věřící?

Ano. Jistě.

Jaký je tvůj oblíbený malíř, spisovatel?

Chagall. Puškin, Simmel, Maugham, Wilder, obecně ruští autoři, ale ráda čtu i scénáře k počítačovým hrám a scénáře velkých hollywoodských filmů. Jako oddechovka May, Verne, Stout, Christie. Zajímají mě digitální média.

Jaká je tvá oblíbená barva a jakou máš ráda barvu šperků?

Barva světle modrá a sytá růžová. Ze šperků zlato, dává sílu a zahřívá, stříbro takřka nenosím.

Pohráváš si s nádhernými brýlemi…

To je dárek od spisovatelky a herečky Joan Collinsové, jsou z její vlastní kolekce.

Pamatuješ si ji ze seriálu Dynastie?

Taková ta správná hollywoodská mrcha :-). Mimochodem, velice vzdělaná a šarmantní žena.

A na závěr oblíbené citáty?

Když jsem dospívala, mívala jsem nad postelí citát z tehdejšího filmového trháku Top Gun: I nejlepší z nejlepších dělají chyby a musejí je překonávat. Měl mi připomenout, že nemusím vždy tlačit věci do maxima. Byla jsem perfekcionalista, pracovala jsem na 150, 200 nebo 300 procent. Dnes mám zapsané například tyhle citáty: Práce je jediná modlitba, která je vždy vyslyšena. A ještě jeden: Žít chci jen s člověkem, jehož nevinnost je silnější než všechno zlo. S ním dokážu prožít hezký a především smysluplný život. Doba je příliš zmatená pro jednoho člověka, který by měl žít s někým, kdo ho podtrhne. Vždycky hraji ve vztazích i v práci fér. Na pracovní nástěnce mi visí ještě citát od Gérarda Depardieu z jeho biografie: Kašlu na to, co o mně říkají lidé: „Ano, ale on je blázen, je to pitomec, maniak a navíc je tlustý.“ Nechávám je, ať si říkají, co chtějí, protože vím, že se mýlí a že žijeme ve světě, kde je falešné všechno.

A nějaký tvůj vlastní citát, rčení, myšlenka?

Napsala jsem to v jednom textu, doufám tedy, že se nepletu a že jsem skutečně autorem, že jsem to neslyšela od Johanna Simmela nebo naopak on ode mne :-). Trápí mě dnešní smutná doba, lépe řečeno nepokojná doba, kdy dochází ke zmatení a převrácení životních hodnot. Nevím, zda je to tak dobře. Nikdy jsem nebyla příznivcem takových těch řečí, že za života předchozích generací bylo líp a že moderní doba je horší než ta předchozí. Vadí mi ale faleš, nezájem jeden o druhého, lhostejnost, zištnost, hloupost, omezenost, nesplněné sliby a mezilidská neslušnost. Tyhle jevy se sice objevovaly i dřív, ale najednou nějak vyplouvají na povrch a jsou čím dál tím častější. Pro dnešní dobu podle mne platí:…A předstíráme, že nenávidíme, to co milujeme a že milujeme to, co se nám hnusí…

Vzděláním, sečtělostí i životními zkušenostmi jsi intelektuálka, ale báječně a úplně obyčejně se s tebou povídá :-). Jak to děláš?

Nepovažuji se za intelektuála. Jsem z chudé rodiny, děda, táta i máma i ostatní mi říkali, že nikdy nemám zpychnout, že pýcha předchází pád, což jsem taky zažila, protože jsem chodila s nosem nahoru a párkrát jsem na to tvrdě doplatila. Od té doby se snažím mluvit tak, jak mi zobák narostl a bavit se o obyčejných věcech. Znám lidi, kteří jsou slavní, bohatí, úspěšní. A nejen v českém, ale i světovém měřítku. Jeden takový člověk mi řekl: „A to myslíš, že já kvůli tomu, že mám peníze, spím na dvou postelích nebo že sním jídlo za několik lidí? Žiji jako všichni obyčejní lidé. Mám normální starosti, strachy, úzkosti, nejistoty.“ Pochopila jsem také, že čím jsou lidé úspěšnější, tím jsou skromnější. Nejsem příznivcem přehnaného sebevědomí. Sice bez problémů komunikuji s lidmi, kolikrát mě zastaví i lidé na ulici a chtějí si popovídat, mám prostě ten dar, že je přitahuji k vzájemnému kontaktu, ale v podstatě jsem extrovertní introvert :-). Jak už jsem řekla, miluji život! Se vším všudy. A dokud tady budu, budu ho milovat a vychutnávat naplno. Nic jiného totiž nemůžeme v životě dělat. Konec máme jistý všichni :-).

Autor: Jana Hořínková

 


Radka Štefaňáková je absolventkou Filosofické fakulty Karlovy university  v Praze, novinářkou, autorkou knih (např. romány Někdo přijde a bude mě mít rád, Arise Jerisalem aj.), scénářů, publikací o medicíně, výživě, slavných osobnostech, pracovala jako mediální konzultantka, tisková mluvčí, rozhlasová moderátorka, dramaturgyně divadelních a muzikálových projektů. Je zastoupena např. v literárním výboru Top 100 nejlepších světových autorů dle literárního žebříčku v Kalifornii. Založila mezinárodní klub příznivců spisovatele a scenáristy J.M.Simmela. Je autorkou takřka dvou tisíc interviews s významnými osobnostmi z ČR i zahraničí.



Vybíráme za naší edice:

Absurdity jsou příběhem generace, která se narodila po druhé světové válce, do základní školy chodila v padesátých letech, slasti šedesátých let si užila na vysoké škole a s nástupem normalizace nastupovala základní vojenskou školu a první zaměstnání. Stručně řečeno, jde o ohlédnutí za půlstoletím absurdit.



Jsi 198. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


sdílej:
Facebooktwittergoogle_pluspinterestlinkedintumblrmail

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.