M. Bittnerová: My lidé jsme stále stejní, pouze žijeme v odlišných podmínkách

Devět vydaných knih různých žánrů a další připravuje. Publikovala v řadě periodik, pořádá besedy, autorské čtení, kulturní akce.. Z dalších aktivit je důležité zmínit její zájem o osobnosti 19. století, na které jsou zaměřeny některé její knihy. To je ve stručnosti Martina Bittnerová.

Co jí přivedlo k pátrání o osudech osobností, co ta práce obnáší i co plánuje do budoucna, se o Martině dozvíte v následujícím rozhovoru.

Na svém kontě máte již devět vydaných knih. Jak byste svá dosavadní díla zrekapitulovala?

Moje dosavadní knižní tvorba se skládá ze dvou částí a to z povídek a osudů zajímavých českých osobností minulosti. Vyšla mi ale rovněž novela pro náctileté, fantasy příběh s názvem V průšvihu. Ovšem můj záběr je daleko širší a do té zatím neknižní tvorby patří třeba i poezie. Baví mě objevovat nové žánry a zároveň i témata.

Ke které své knize se nejraději vracíte?

Nevím, jestli ráda vracím, ale jsem pyšná na knihu Utajené životy slavných Češek, protože se mi do ní podařilo prosadit spíše méně známé ženské osobnosti, což v dnešní době není úplně snadné. Ale stejně tak jsem se ráda vrátila ke knize Utajené životy slavných Čechů, která pod názvem Zapomenuté osudy a s přepracovaným obsahem vyšla letos v únoru. Ale kdybych si měla vybrat jediný žánr, tak jednoznačně zvolím povídky, v nichž se cítím autorsky nejlépe. Jenomže povídky se prý podle nakladatelů nečtou…

Co Vás k tomu přivedlo k tomu, zajímat se  o životopisy již nežijících osobností z kulturního?

K příběhům osobností jsem se dostala velmi kuriózně a to přes astrologii. Psala jsem od svých šestnácti let a někdy po maturitě jsem se hodně ponořila právě do astrologie. A pak přišel okamžik, kdy jsem si přečetla jednu dost zásadní knihu, která spojovala astrologii s českými osobnostmi a mě to doslova nadchlo. Navíc jsem potom řešila důležitou otázku – buď nechám psaní, nebo astrologie, protože oboje se poctivě dělat nedá a u mě vyhrálo psaní. Postupem času jsem se tudíž logicky prokousala právě i k osobnostem, protože mě trochu mrzelo, jak stereotypně se někdy překládají. Nehledě na to, že jsem cítila určitý dluh, který máme především vůči těm zapomenutým a opomíjeným. A ten dluh jsem chtěla splatit.

Tématu zajímavých životních příběhů se věnuje i Vaše dosud poslední kniha Zapomenuté osudy. Co byste o knize prozradila?

V knize čtenáři najdou devět významných mužů a jejich devět zajímavých profesních i osobních osudů. Jak už je mým zvykem, volila jsem mix povolání, čili vedle básníka Máchy se v ní objevuje lékař Bohdan Neureutter, či herec Jakub Seifert, přesto převážnou část tvoří literáti – Viktor Dyk, S. K. Neumann, Jiří Karásek ze Lvovic, Arthur Breisky a J. L. Turnovský, který byl, pravda, také ne příliš úspěšným hercem. Přiznám se, že kdybych já sama měla před mnoha lety podobnou knihu před maturitou k dispozici, asi by se mi o těch našich spisovatelích učilo o trochu snadněji.

V minulosti vyšla kniha Utajené životy slavných Čechů, které se věnuje stejným osobnostem. V čem se tyto dvě knihy liší?

Liší se tím, že Zapomenuté osudy jsou přepracovanou verzí původní knihy, tedy rozšířenou verzí, která samozřejmě přináší i jiné zpracování a grafiku. Tehdy jsem totiž nemohla ovlivnit ani její podobu, ani název, teď už jsem si to více méně rozhodla podle sebe.

Co vlastně obnáší taková práce, vydat se po stopě osudu nějaké osoby?

Chce se mi říct – krev, pot a slzy. Je to nesmírně náročná práce, která v první fázi obsahuje sběr informací z archivů, literatury a dobového tisku. A na základě toho mohu teprve začít psát konkrétní příběh. Mnohdy stavím na zelené louce, protože bych mohla vyjmenovat x osobností, o nichž nikdy nic ucelenějšího nevyšlo. V podobných chvílích si připadám spíše jako detektiv, ten pocit autora se dostaví až v okamžiku, kdy teprve začnu psát.

Dá se stále nacházet něco neobjeveného?

Fotografie s Evou Jurinovou ze křtu knihy Zapomenuté osudy

Samozřejmě, já sama objevuji a ostatně pak dávám do svých knih poznatky, které čtenáři jinde nenajdou, případně se některé informace snažím uvádět na pravou míru. V mých knihách se objevují citace z dopisů a materiálů, které jinak leží v archivu.

A podle čeho si vybíráte osobnosti, o které se hlouběji zajímat? Je to zajímavý osud, který tušíte, nebo spíše osobní sympatie?

Většinou hraje roli náhoda, kdy mě profesní úspěchy dané osobnosti něčím upoutají. Pak se pochopitelně začnu zajímat i o její osobní příběh a když shledám, že je zajímavý, tak se obvykle objeví i v mé knize. Do Zapomenutých osudů jsem si ale umístila i autory, které mám nesmírně ráda.

Je tedy Vaše tvorba literaturou faktu nebo se fakty necháváte spíše inspirovat? kolik si toho v příbězích domýšlíte či dokonce vymýšlíte?

Pohybuji se na hranici literatury faktu a beletrie. Ta beletristická část se týká hlavně toho, že se snažím do každé osobnosti vcítit, pochopit její myšlení a její životní postoje, což se potom odráží v daném příběhu. Navíc v každé kapitole čtenář najde i další přesah, protože mě události v osudech oněch osobností inspirují k širším úvahám o existenci člověka, o našich vztazích, nadějích i tápání. Spousta čtenářů to i tak vnímá a přijímá. Příběhy těchto osobností jsou ve své podstatě velmi aktuální. My lidé jsme stále stejní, neměníme se, žijeme pouze a jen v odlišných podmínkách.

O osobnostech z oblasti české kultury pořádáte i různé besedy a přednášky. Zajímají se lidé o životopisy osobností minulých generací?

Musím říct, že ano. Především ten zájem vnímám na Moravě. Moravané prostě ctí tradice a jsou na svou zemi a své osobnosti pyšní. Tím udržují nějaké povědomí o minulosti, jako kdyby se drželi hesla, že národ který nezná svou minulost, nemá ani budoucnost.

Stane se Vám, že se na besedě dozvíte o nějaké osobnosti, co jste ještě nevěděla? Nepopírají dokonce někteří Vaše závěry?

Tak někdy se stane, že si čtenář přečte jednu knihu a na základě ní si udělá závěr, já vždycky zdůrazňuji, že je třeba prostudovat toho podstatně více, aby se dalo utvořit nějaké ucelené stanovisko.

A jinak mě občas čtenáři na besedách upozorní na zajímavé regionální prameny, ke kterým se někdy dostávám obtížněji. A mladí lidé, tedy žáci a studenti, mě zase mnohdy překvapí velmi neobvyklými dotazy, které mě donutí podívat se na danou událost z úplně jiného úhlu.

Proč Vás to táhne k lidem, které jste nikdy nemohla potkat a o kterých víte jen z kronik či jejich děl?

Protože už většinou nezáří na výsluní pozornosti a rovněž mě obecně láká dozvědět se, v jakých podmínkách se formovala v historii literatura, divadlo, či lékařská věda.

Osudy současných kulturních osobností Vás nelákají?

Určitě bych našla řadu osobností, o nichž bych ráda napsala, ale v tomto případě bych sáhla spíše do oblasti hudby. Docela by mě zajímala třeba celá generace šedesátých let.. Začala bych třeba Karlem Kahovcem, ale i když zrovna jeho konkrétně znám osobně, obávám se, že by mě hnal, stejně jako Viktor Sodoma a další. Otázkou hlavně zůstává, kdo by to vydal? Mám trochu pocit, že i na tuhle silnou hudební generaci se už dnes trochu zapomíná. Navíc dnes se pěstuje docela nesmyslně kult věčného mládí, a tak bych spíše uspěla s mladými muzikanty. Nic proti nim, ale přeci jen každý člověk v určitém věku, když něco zažil, má obvykle druhým, co říct…

Co plánujete do budoucna? Jsou nějaké osobnosti, o které se plánujete zajímat? Nebo další kniha bude tentokráte z jiného soudku?

Bohužel vůbec netuším, co mě v tomto směru čeká a co bude. Nakladatel tištěných, se kterým jsem dosud spolupracovala, z důvodu odchodu do zahraničí, ukončuje svou činnost. Vím, jen, že v nakladatelství Petra Štengla vyjde můj syrový autobiografický příběh Žila jsem s gamblerem. V pomyslném šuplíku mi dále leží historická novela Čas motýlích křídel a samozřejmě myslím i na knihu o osobnostech, ze které  jsem už dokončila první padesátistránkovou kapitolu.

Jsi 1849. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Nechceš zde reklamu napořád jen za 70 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.