J. Glet: V knize popisuji svou vojenskou službu

Spisovatel Jiří Glet sepsal své vzpomínky na základní vojenskou službu do uceleného příběhu. Tento životní příběh aktuálně vychází jako e-kniha pod výstižným názvem Bez spojení není velení a bez pakárny není vojna. Nás zajímalo, jak celý příběh vznikal, kolik je na něm pravdy i jaké má autor plány do budoucna.

Jak byste svou novou knihu představil a komu je určena?

Tento vojenský příběh je už vlastně legendou. Je to pravdivý příběh vysokoškoláka, který se jako „třídní nepřítel“, ve svých 25letech, dostal na dvouletou základní vojenskou službu mezi 19leté chlapce. Napsal jsem ho s nadhledem a snad i s humorem. Kniha je určena všem čtenářům, zejména však mladým lidem, abych jim přiblížil základní vojenskou službu, dobu kdy nebyly ani mobily a internet, když si lidé ještě psali dopisy, kdy vojáci nic nevlastnili, pouze měli od státu propůjčené vojenské šaty, zbraně, plechovou skříňku, plechový noční stolek, ešus a lžíci. Mnohdy obden chodili do služby a museli poslouchat rozkazy důstojníků a mladé vojsko taky rozkazy mazáků.

Příběh následně doplnil Pavel Kohout svými ilustracemi, které oživují některé knižní postavy. Tímto bych mu chtěl za ilustrace i nápaditou titulku poděkovat.

Kolik je z toho skutečného a kolik jste si z toho vymyslel?

Je to pravdivá kniha popisující mou dvouletou základní vojenskou službu.

Od vojny je to už řada let. Jak jste vlastně tu knihu psal? Měl jste nějaký deník, nebo jste měl vše v živé paměti?

Dobrá otázka. Na vojnu jsem nastoupil již skoro před 42 lety. Několikrát jsem se snažil tu knihu napsat, ale cítil jsem, že to nebylo ono. Teprve vloni v létě mi všechny ty vojenské příběhy do sebe zapadly jako velká mozaika a knihu jsem napsal. Neměl jsem žádný deník, čerpal jsem hlavně ze svých vzpomínek a taky ze své vojenské knížky, ve které jsou zapsány všechny mé důležité vojenské  události, nástupy k jednotlivým vojenským útvarům, zařazení do vojenských funkcí, vojenské specializace, nástupy na vojenské cvičení záložáků, povýšení do poddůstojnických a důstojnických hodností a podobně.

Mrzí mě, že nemám žádné fotky, ale protivzdušná obrana státu byla v rámci přísného utajení, nikdo neměl foťák natož dělat fotky, to bylo považováno za špionáž a to nebyla žádná legrace.

Jak vlastně vzpomínáte na svou vojenskou službu s časovým odstupem?

Člověk se naučil poslouchat rozkazy a přestal si o sobě myslet, že „sežral všechnu moudrost světa“. Dobře si uvědomoval, že je pouhým kolečkem ve velkém a složitém mechanismu armády. Hlavně však rád vzpomínám na to ryzí vojenské kamarádství, kdy se vaši spolubojovníci s vámi rozdělili o poslední vojenskou konzervu, pozvali vás na pivo, když jste neměl peníze, a vy jste jim to pozvání zase oplatil. Zcela nezištně vám pomáhali při rajónech, při službě v kuchyni a nenapráskali vás dozorčímu útvaru, když jste se včas nevrátili z vycházky, ačkoliv za tento přestupek mohli být sami potrestáni vojenským vězením. V Popradu zase vojáci studenti s výborným prospěchem pomáhali slabším studentům, aby všichni mohli absolvovat spojařskou poddůstojnickou školu. To mi v dnešním cynickém a konzumním světě chybí.

Byl byste rád, kdyby si tuto knihu přečetli i osoby, kterých se tato kniha týká?

Tak předně všem postavám v knize jsem změnil skutečná jména, nechal, jsem jim pouze jejich vojenské přezdívky.  Chápu, že někomu by to nemuselo být příjemné, kdyby tam bylo uvedeno jeho pravé jméno. Knižní postavy jsou zde zejména vojáci z povolání. Taky jsem si zahrával s myšlenkou, že zde popíši taky své kamarády. Nebyli to sice moji nejlepší kamarádi, ale vojenských kamarádů jsem měl v té době několik desítek. Kdybych alespoň některé z nich popsal, text by se rozmělnil a pak, které popsat a které vynechat? S některými vojenskými kamarády si občas napíšeme, víme o sobě, ale blíže se nestýkáme. Čas je neúprosný, někteří tehdejší důstojníci a taky vojáci už nejsou mezi námi, ostatní jsou dědkové. Pokud si někteří dřívější spolubojovníci tuto knihu přečtou, budu velmi rád.

V současné době se otvírá opět otázka povinné vojenské služby. Jaký máte na to názor?

Pokud bude někoho zajímat názor poručíka v záloze, tak prosím. Vojenského agresora nezastaví řeči o lidských právech, ale velká, dokonale organizována armáda. V tehdejším 15 miliónovém Československu jsme měli přibližně 200 tisíc vojáků v činné službě a zhruba 1 milión vojáků v záloze schopných okamžitě zasáhnout v případě potřeby. Byl jsem s mobilními radiolokátory na několika tehdejších vojenských cvičení a řeknu vám, že když střílely děla, útočily tanky a stovky motostřelců vyskákali z obrněných transportérů a rozvinuli rojnici a nad námi létala bojová letadla, měl jsem dobrý pocit, že bychom dokázali ubránit naši vlast. Dnes je v 10 miliónové České republice pouze 20 tisíc vojáků a zálohy prakticky žádné, neboť vojáci, kteří prodělali dvouletý vojenský výcvik, jsou většinou již dědkové. Dle mého názoru by několika měsíční výcvik mladých chlapců, aby se naučili alespoň základům vojenského řemesla, byl zřejmě vhodný. Jak jsem ale zdůraznil, je to pouze můj názor, nejsem žádným vojenským stratégem.

Nyní k vaší pestré literární činnosti. Prozradíte, co chystáte do budoucna?

Chtěl bych napsat ještě nějakou beletrii, nejraději další knihu pro děti. K tomu však potřebuji inspiraci, ale tu teď nemám. Ještě v zimě a na jaře by měly vyjít poslední dva díly turistických průvodců. Tak na počest stého výročí vzniku Československa by bylo celkem osm dílů průvodců s rodinnými výlety po celém tehdejším území Československa. Pak se chystám psát ještě další knihy o zajímavostech přírodních krásách české země. Pokud budu mít patřičnou inspiraci napíši taky beletrii.

Jsi 1096. čtenář tohoto článku. Děkujeme.


Nechceš zde reklamu napořád jen za 70 Kč?
Zobrazit formulář pro nákup

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.